Naposledy jsme spolu běhali zkraje března, když se koronavirus teprve blížil k českým hranicím...
... no vidíš, a dnes už mám tu takzvaně smrtelnou nemoc za sebou.
Já si říkal, že jsi nějak zhubnul!
Dvě kila. Po dlouhé době mám zas cholesterol v normě.
Vraťme se na začátek března – ty jsi tehdy nejenom mně, ale například i v rozhovoru pro Reflex říkal, že až sem virus přijde, měli bychom se jím pokud možno rychle nakazit a získat imunitu. Jaké byly reakce?
Nic moc – a tak mě celkem těší, že po měsíci už ta moje teorie zaznívá od mnoha vzdělaných osobností.
No a co ty prvotní reakce?
Možná ses dočetl o tom, jak například pánové Prymula nebo Babiš byli proti, premiér Babiš poznamenal, že nám přece nebude nějaký kardiolog říkat, co máme dělat...
Kardiologem byl tvůj táta, ne?
Jasně, já jsem kardiochirurg, ale to je detail. Mě spíš mrzelo, že začaly chodit sprostý maily od anonymů.
Co v nich stálo?
Ty hovado, blbečku, co to meleš, že bychom se měli virem promořit? Zpětně vzato si říkám, že jsem mohl v rozhovoru odpovídat opatrněji, ale já jsem prostě zvyklý, že když se někdo zeptá na názor, tak mluvím upřímně. Novináři se mě ptají na spoustu témat, a já mám takovou povahu – Blanka mi to vyčítá – že se jim vždycky snažím vyhovět.
Mrzí tě kritika hodně, nebo po tobě v jednasedmdesáti letech spíš steče?
Sprosté maily mě mrzí. Ať lidi kritizují – ale ať se podepíší. Na takové dopisy odepisuju a nakonec často zjistíme, že se naše názory až tak radikálně nelišily, jenom jsme hovořili každý jinými slovy. Ale poslední měsíc výrazně přibylo anonymů a já si uvědomil, kolik lidí netuší, co je to demokratická diskuse.
Nezapomínej na to, že zhruba pět procent lidí v každé společnosti je vždycky tak trochu mimo.
Já vím. A dřív neměli internet, který se teď stal jejich platformou a jediným koníčkem. Musím je brát s rezervou.
Když před těmi pěti týdny řekl například profesor Prymula, že plácáš nesmysly, co sis o tom myslel?
Byl jsem přesvědčený o tom, že ví totéž co já: zdraví lidé by se měli nakazit. Ale z politických důvodů to tehdy pan profesor nemohl přiznat... Já sice nejsem specialista, ale coby mírně poučený laik jsem o svém názoru nepochyboval. Když sem přišla infekce, kterou už nevymýtíme, máme dvě možnosti: buď spoléhat na to, že vědci rychle vynaleznou očkovací látku, nebo nemoc prodělat, a tím pádem získat přirozenou imunitu. Před pěti týdny jsem to možná říkal příliš razantně, z toho si beru ponaučení, ale mezi námi: chirurgie je radikální obor, kde ti diplomatické řeči nepomůžou.
Spoustě lidí asi vadilo, že epidemii zlehčuješ: tvrdil jsi, že to není žádná extrémní katastrofa.
Podle mě to extrémní katastrofa opravdu není. Nebo jinak: Nebylo a není nutné lidi zbytečně stresovat, protože stres je v medicíně průšvih – více než polovina našich tělesných problémů vzniká kvůli nezvládnutému stresu. Dneska v noci jsem transplantoval srdce, a ten pán mi před operací řekl: „Já vím, že to dobře dopadne...“ V tu chvíli jsem to věděl i já, protože pacient s pozitivním přístupem stůně mnohem líp. I tohle je důvod, proč se celou dobu snažím lidi uklidňovat: Ta nová nemoc je vlastně něco jako chřipka.
V severní Itálii nebo teď v New Yorku by s tebou nejspíš nesouhlasili.
Těžko říct. Třeba u severní Itálie se podle mě nakonec najde vysvětlení, proč to dopadlo špatně: jeden z důvodů bude jistě ten, že v tamních textilních továrnách pracuje spousta Číňanů, kteří se vraceli z oslav nového roku, potom vysoký věk dožití, a tak dále. Ale když mluvíš o Americe, tak tam se podle mě teprve uvidí, kdo k té nemoci přistoupil líp. Ony jsou totiž dvě možnosti: buď připustíš velký průšvih a dopad na dno, ze kterého se ovšem dá rychle odrazit, a tím například nastartovat ekonomiku, anebo kolabuješ mírně a dlouho. Což podle mě pořád hrozí u nás: z medicínského hlediska to vypadá třeba tak, že se poslední dobou v nemocnicích na neurčito odkládají plánované zákroky, a to může být pro spoustu pacientů fatální. Nevím, který přístup je lepší, ale osobně bych si tipl, že v newyorských nemocnicích bude za pár týdnů stejný provoz jako před měsícem.
Opravdu trváš na tom, že je tenhle nový koronavirus něco jako chřipka?
Opravdu.
Já to napíšu!
Tak tam taky napiš, že to je jenom můj názor, a že se vyznám spíš v srdcích. Teď mě napadlo: Určitě bude zajímavé zjištění, kolik lidí od března umřelo zbytečně na infarkt, protože se s příznaky báli jít do nemocnice... Nicméně vraťme se k té zvláštní chřipce: My dnes už víme, že vyšší věk sám o sobě není hlavním rizikovým faktorem, čehož jsem důkazem i já. Rizikovým faktorem je například obezita, kouření, cukrovka, plicní onemocnění nebo snížená imunita. A teď to klidně zopakuju: Takové lidi bychom měli důkladně ochránit, ale zdravá populace ať se promoří – tím pro ně přestaneme být nebezpeční. No a za dva až tři roky snad bude klid, protože budeme mít vakcínu jako na normální chřipku.
Znovu: nedošlo by k totálnímu kolapsu ve špitálech?
Věřím, že u nás ne. Něco ti řeknu: Lékařská péče v Česku je mnohem dostupnější a mnohdy taky lepší než v západních zemích. Myslím medicínské služby, nikoli ty takzvaně hotelové – komfort pro pacienty je pořád mizerný.
Je teď něco, z čeho máš ty osobně strach?
Mám pocit, že zpočátku lidi moc nepřemýšleli o tom, co všechny ty přísné restrikce udělají s naším hospodářstvím – že nastane nebývalý hospodářský propad, skončí spousta malých živnostníků, výrazně jim klesne životní úroveň... A z toho mám strach. Taky si celou dobu říkám, jestli opatření nebyla přísná až moc, řeknu ti příklad z rodiny. Můj syn má v obchodním centru obchůdek se zmrzlinami a ovocnými koktejly, úplnými vitamínovými bombami. Co jiného by teď lidi měli pít? Syn ale musel zavřít – moje Blanka už několik týdnů peče štrůdly z ovoce, které tam zbylo, ale synova rodina má vážný finanční problém: podle mě zbytečně, koktejly se prodávat mohly... Měli jsme se dobře, nejlíp v historii, a tahle doba končí. Výrazně podle mě přibude rodičů, kteří budou muset říct svým dětem: Promiň, Mařenko, ale na vysokou školu jít nemůžeš, protože všechno, co jsme od revoluce našetřili, je pryč. Měsíc přísných restrikcí se ještě jakžtakž přežít dá – ale tři měsíce spoustu lidí zničí.
Přináší ta pandemie něco pozitivního?
Rozhodně jednu věc – mnohem víc lidí se nechá očkovat proti chřipce.
Ty se očkovat necháváš?
Až poslední tři roky. Tehdy jsem měl chřipku šílenou – představ si, že jsem musel vynechat Velkou kunratickou!
Naposledy k letošnímu březnu: pokud si pamatuju, ty jsi sedmého odjel na lékařský kongres do Rakouska, a vzal jsi tam i ženu a vnoučata, ať si zalyžují. Nelitoval jsi o pár dnů později?
Vůbec ne. Všichni jsme si virus sice přivezli, ale společnými silami jsme ho pak v přísné karanténě na chatě překonali.
Co znamená přísná karanténa?
Tak například sestra, která má chatu hned vedle, nám denně pověsila na plot pečivo, kamarádka, která pracuje v obchodě, nám co dva dny nechala velký nákup před vraty... Ono to šlo.
Jak se nemoc projevovala?
Na nejmenších vnoučatech vůbec, starší děti trochu kašlaly, jako by byly lehce nachlazené, ale musím uznat, že my dva s Blankou jsme v úplné pohodě nebyli. Máš teplotu, suchý kašel, ztratíš chuť k jídlu a Blanka taky čich, jsi unavený, a hlavně se to vleče. Sice to nebylo tak drsné jako chřipka před třemi lety, ale zase to trvalo dýl – poctivých deset dnů jsme byli malátní.
Nenapadlo vás zavolat pohotovost?
Zase tak hrozné to nebylo, například s dýcháním jsme potíže neměli. Blanka loni prodělala zápal plic, tak teď opakovala, že to je dobrý, protože tehdy se cítila o dost hůř. Ale opakuju: podle mě je základem, že jsme se nestresovali. Když celou dobu tvrdím, že to je něco jako chřipka, tak jsem to bral jako chřipku – nejsem člověk, který by kázal vodu a pil víno.
Jak vidím, teď už jste naprosto zdraví...
Jasně, já bych bez důkladných testů nemohl do práce. Víme, že máme proti té nemoci spoustu protilátek, a pro nikoho už nejsme nebezpeční.
Ty jsi nejaktivnější člověk, jakého znám – když neoperuješ, chodíváš do společnosti. Jak jsi zvládal klidový režim?
Blanka ze mě musela být vyřízená. Nejdřív je člověk opravdu utlumený, ale po prvním týdnu už se karanténa vlekla i proto, že jsem měl cukání něco podniknout. Po druhém negativním testu jsem prý úplně rozkvetl – a oslavili jsme to. Pak mi došlo, že to bude měsíc, co jsem neoperoval, tak jsem se na jednu stranu těšil, ale na druhou mě napadlo: budu to ještě umět?
A?
Zatím dobrý. Byla to poměrně velká operace, ale paní pacientka šla po pár dnech vesele domů.
Gratuluju. Fakt ti nevadí, když tohle naše povídání uveřejním?
Nejsem typ, co by ti něco zakazoval – a Blanka tady v lese s náma není. Říkám jenom to, co si myslím, a mám štěstí, že už jsem v důchodovém věku, takže se nemusím klepat, jestli kvůli tomu třeba nepřijdu o práci; i když tu svoji práci mám pořád hrozně rád... Jestli myslíš, že jsem ti řekl něco zajímavého, tak to klidně napiš.
Celý článek na Reportermagazin.cz